Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením webu vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Rozumím
vyhledavani
kontakty
 

Ostruhová 58, 276 01 Mělník (GPS 50°21'11"N, 14°28'26.3"E)

mail@zelvi-doupe.cz
MOB: 774 058 382 (telefon v pracovní době, jinak pouze sms)

otevírací doba v obchodě i v kavárně

pondělí až sobota 9 - 18
neděle 11 - 18
(prázdniny, svátky a ostatní zavíračky upřesňujeme v Aktualitách)

Ve všední den tu většinou býváme už od osmi, po dohodě tu umíme být i jindy, než je uvedeno...
Vše podle hesla: kniha a káva na vás mají vždycky čas.

EET | Kontakty | | Logotypy | Přátelé Želvy, o. s.

Musíme vyrazit s literaturou do ulic

Datum: 18.04.2007, autor: ...opsáno..., Jaroslav Rudiš, Jiří Leschtina, Hospodářské noviny

V prvotině Nebe pod Berlínem vypráví i o lidech, kteří sami končí svůj život pod vlaky U-Bahnu. Ve druhé próze Grandhotel píše o sebevrazích, vrhajících se z ochozu magické stavby na vrcholu Ještědu. A aby toho nebylo málo, prozradil mi spisovatel Jaroslav Rudiš, že o Ještěd se měl původně rozmlátit i hrdina Grandhotelu, jenž v závěru knihy i stejnojmenného Ondříčkova filmu uniká balónem své frustraci z města, které nikdy nedokázal opustit.
(Převzato z Hospodářských novin)

Čím vás přitahují sebevrazi?
Asi tou krajností. Představuji si, že je potřeba hodně odvahy, aby se člověk přehoupl přes hráz vlastního života. A fascinuje mne, v co se může změnit konec člověka. Když někdo skočí pod vlak v berlínském metru, dispečer neoznámí cestujícím, že došlo k neštěstí, ale k závadě na trati. Smrt se stává technickou poruchou. To je zvláštní konec. Smutný a něčím i strašně silný.

Kdy vás tenhle motiv poprvé napadl?
Když mně v žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka vyprávěl strojvedoucí Českých drah, taková rockerská mánička, že pořád vidí oči člověka, kterého přejel. Jak tam ten chlap stál na kolejích, on se řítil stokilometrovou rychlostí, nemohl zastavit a sebevrah se mu díval do poslední chvíle upřeně do očí. Ten mašinfíra se stal předobrazem Güntera v Nebi pod Berlínem. Strojvedoucího metra, který přejel pět lidí, a věří, že ti mrtví v metru zůstávají, jako jiný lidi odcházejí do nebe.

Ne že by vaše příběhy byly vyloženě ponuré, ale melancholické jsou určitě...
Ale já jsem spíš melancholik. Vždycky se mi lépe píše, když jsem v takové melancholické pasti života. Táhne mě to na sever, mám rád Severní moře, Island, ale i Sudety, kde jsem žil. Nedovedu si představit nic strašnějšího, než si válet šunky na pláži někde na Jadranu. Ale dokážu celé dny chodit liduprázdnými Jeseníky, skrz vesnice, které zmizely a jejichž obyvatelé taky zmizeli. Zůstaly tam jenom nějaké obrysy. Jeden by se tam bál přespat.

Nikoliv tedy sluneční svit, ale jeho nedostatek u vás vyvolává obrazotvornost, fantazii?
Grandhotel jsem začal psát vyloženě pod vlivem atmosférických poruch a valících se mraků na ostrově Sylt v Severním moři. Byl jsem tam sám uprostřed léta, kdy je chvíli relativně teplo, pak se přiženou mraky, vítr, déšť. A já si představoval, jak se to všechno valí dál na Berlín a na Liberec. A začal mi naskakovat příběh Fleischmana, který zkoumá mraky, počasí a nikdy nebyl za hranicemi toho zvláštního města pod Ještědem.

Liberec je zvláštní?
Hodně zvláštní. Je sevřený horama, které nepustí dál mraky, jež sem připlouvají. A tak všechno spadne na Liberec. Tam se říká: "Když je vidět Ještěd, bude pršet. A když není vidět - prší." A pak ta mlha, zahalující pohnutou minulost města, jako by z ní vystupovaly stíny původních obyvatel.

Punker Petr Bém, samotář Fleischman i další postavy z obou románů jsou outsideři žijící na okraji, ve stínu. Čím mohou takoví osamělci obohatit nás, kdo plujeme s proudem?
Oni nejsou outsideři úplní a definitivní. Sleduju je v okamžiku, kdy mají šanci s tím něco udělat. Kdy sbírají odvahu vykročit z vlastního stínu. Buď se to povede, nebo se propadnou ještě hlouběji. To jsou inspirující okamžiky pro každého z nás. V outsiderech je skryto ohromné napětí, potlačené touhy, neuskutečnitelné sny...

Ale potlačené touhy mohou mít i yuppies, vydělávající sto tisíc měsíčně.
Ale oni to dokážou lépe maskovat. Bylo pro mne jednodušší psát o klukovi, který před svou těhotnou holkou uteče do Berlína, protlouká se tam s kytarou a zamiluje se do nové holky.

Už vám nějaká čtenářka vynadala, že jste utekl od ženský, která čekala dítě?
Jo, už jsem musel vysvětlovat, že ten hrdina ve všem nejsem já. Že tam jsou úplně jiné autobiografické momenty než tohle. Že moje postavy jsou poskládané z různých lidí. Třeba ve figuře Fleischmana je kamarád, který fakt nebyl schopen opustit Liberec, půl roku žil v Praze, a už je zase zpátky. Ale i kámoš, který má i po třicítce problém přefiknout holku. A taky jeden meteorolog amatér, zaznamenávající si po několik let počasí do grafů. Fleischman žije podle jízdního řádu mraků, protože mu řád současného světa nevyhovuje.

Měl jste i vy své outsiderské období?
Cítil jsem se jako outsider třeba v Praze, když jsme sem jeli jako studenti turnovského gymplu a zírali na ten velkej svět, jak lidi choděj voháklý. A vlastně dodneška bydlím na Žižkově trochu outsidersky, nějak po vesnicku. S Jaromírem Švejdíkem, kreslířem našich komiksů o nádražákovi Aloisi Nebelovi, jsme si tady vytvořili partičku lidí, chodíme do stejných hospod. Žižkov je pořád proletářská čtvrť, cítím se tu mnohem líp než na Malé Straně nebo na Hradčanech.

Vám Praha nepřijde magická?
Magická asi byla, když tady žili Češi, Židé i Němci. Teď je to krásné, ale nudně jednobarevné město. Takové nablýskané muzeum. Na rozdíl od Berlína, kde máte sto tisíc Poláků, sto tisíc Rusů, pár set Čechů, dvě stě Islanďanů a tři sta tisíc Turků. To je pak hukot. Jedna kamarádka, když jedu do Berlína, mi vždycky říká: "Přivez trochu neklidu."

Na gymnázium v Turnově jste chodil, když už socialismus mlel z posledního. Bylo to tam cítit?
Jo, a hodně mě to posunulo. Třeba zásluhou češtináře, který je dneska ředitelem toho gymplu. Když nám v hodinách pouštěl Garáž, Nohavicu a Lou Reeda, bylo to pro mne jako zjevení. Stejně tak, když mi kamarád půjčil Škvoreckého Zbabělce, čímž asi předurčil moje spisovatelství, dá-li se tomu tak říkat. Nedávno jsem Zbabělce znova četl, to je úžasně sepsaný román. A strašně muzikální. Ten Škvoreckého jazzmanský styl psaní mě přivedl k tomu, že si při práci na svých knížkách vytvářím jakési privátní soundtracky.

Jak to vypadá?
Poslouchám písničky, které pocitově nebo i rytmicky souznějí s tím, co píšu. U Nebe pod Berlínem jsem se snažil, aby text měl vyloženě punkový rytmus. Švih, krátké věty, že to jako jede a střílí, rychlý úprk k pointě. V Grandhotelu ale už jsou i meditativnější pasáže, celá kniha je tišší, není tam tolik zvuků a hluku.

Co tady bylo soundtrackem - gotický rock, noví romantici?
Něco takového. V Grandhotelu je hodně romantiky, poetiky. Já se za to nestydím.

Však také o vás píšou jako o tvůrci literárního popu, jehož knihy jsou kratochvilné, ale pro spoustu literaturymilovných neatraktivní. Jak to snášíte?
Dokonce mně někdo vyčítal, že moje knížky jsou moc čtivý. A jaký by asi měly být? Mně jde o srozumitelnost. A aby to bylo hodně silný a působivý. Psaní je pro mě takový proudění. Sice mám příběh vymyšlený dopředu, ale stejně mě pak nějaký spodní proud nese kamsi jinam, nořím se sám do sebe. Proto věřím, že je v těch příbězích něco hlubšího, co působí podstatněji než jen kratochvilně.

Co třeba?
O Nebi pod Berlínem kdosi napsal, že vystihuje pocit generace třicátníků, která pořád před něčím utíká a nejvíc sama před sebou. Asi na tom něco je. Já jsem utekl na rok do Berlína, ne před ženskou, ale před dospělostí. To cítím i u některých kamarádů. Takové dilema, jestli už začít rodinkařit, koupit byt na hypotéku a odteďka už jen pořád makat. Anebo odjet do Berlína nebo Kodaně, být ještě chvíli mladý, punkový...

V jaké vy jste teď fázi?
No, tak to bych taky rád věděl.

Vy jste po svém pobytu v Berlíně říkal, že se berlínská zeď přestěhovala Němcům do hlavy. Co tím myslíte?
Třeba v Západním Berlíně jsem potkal lidi, kteří nikdy nebyli ve východní části města. A vlastně nevědí, proč by tam jeli. Mají jakousi pocitovou distanc. A na východě mám známého, který by nejel na západ nakupovat. Konzumuje výhradně "ostprodukty", jen věci, vyrobené na území bývalé NDR. Říkal jsem mu, že je to už dneska jedno, vždyť spousta těch podniků patří majitelům z různých konců světa. Ale on říkal: "Ne, pro mne je důležitý, že tahle klobáska je z našeho Durynska."

Proč je to tak důležité?
Možná je to pozůstatek šoku, kdy jim najednou zmizel ten divný, uměle vytvořený stát, ve kterém žili. A kdy se ze dne na den zhroutily stovky fabrik. Zažil jsem to v polovině devadesátých let, kdy jsem jezdil do bývalé NDR jako reklamní agent Staropramenu. Třeba v Hoyerswerdě, kde se úplně sesypaly podniky východoněmeckého uhelného průmyslu, jsem potkával lidi, kteří nebyli schopni odstěhovat se někam, kde by měli šanci vydělat prachy a žít. Zůstávali v umírajícím městě, kupovali si ode mne české pivo, které znali z odborářských zájezdů do Prahy. Jako vzpomínku na něco, co už se nevrátí.

Ale i v těch vašich "punkových" příbězích je spousta reminiscencí na trabanty, Rujanu, Deana Reeda a další poznávací znaky NDR. Nenakazil jste se tam ostalgií?
Je fakt, že jeden německý recenzent nazval moji knihu "ostalgií na český způsob." Já to nevnímám jako touhu po návratu komunistických dob, ale jako pochopitelný vzpomínání na dobu mládí, zamilovanosti. Moje přítelkyně je z Jesenicka, kde žije její babička - sudetská Němka. Když jsme za ní tuhle přijeli, vytáhla staré fotografie. A vzpomínala na mládí, na krásné zážitky, které v ní vyvolávaly fotky, když jako děti cvičily v Hitlerjugend. A já si říkal, že je to dost psycho, ale zároveň jsem ji chápal.

Po prozaickém úspěchu jste překvapivě přišel s komiksem o železničáři Aloisi Nebelovi. Objevil jste v komiksu něco svébytného, co nemá literatura ani film?
My jsme s ilustrátorem Jaromírem Švejdíkem hlavně chtěli ukázat, že i komiksem se dá vyprávět závažné, velké téma. Lákalo mě na tom, že komiksový příběh si můžete přečíst za třicet minut v tramvaji. A pak s ním strávit třeba týden při objevování spousty zašifrovaných věcí, skrytých detailů, které tam máme.

Brýlatého výpravčího Nebela přepadají halucinační mlhy, v nichž ožívají neklidné přízraky našich dějin. Máte i vy svou mlhu, z níž se vynořuje inspirace?
Je to spíš jakési zamlžené prolínání snů a reality. S Jaromírem jsme se při psaní komiksů dostali do stavu, kdy už jsme moc nerozlišovali, co je výmysl a co skutečnost. Ale třeba postava Němého, vraha, který je tam takovou metaforou zla, věčné pomsty, vznášející se nad Sudetami, má reálný základ. Jaromír mi vyprávěl, že se na Jesenicku kdysi objevil člověk, který dva dny seděl na nádraží, nemluvil, neodpovídal na otázky. Zadrželi ho a šoupli do blázince. A za rok přijela polská kriminálka, ukázala mu fotky jedné mrtvé holky a zeptali se: "Zabil jsi ji?" A on jen řekl polsky: "Tak." A já věděl, že ho v tom příběhu prostě musíme mít.

Téma Sudet prostupuje celým vaším psaním. Cítíte se jako Čech zodpovědný za vyhnání Němců?
Vůbec ne a ani to nejde. Tenkrát jsem přece nežil. Spíš cítím nutnost o tom psát, říct, že nad tím nejde mávat rukou, zapomínat. Ale je v tom pro mě i nějaký rajc tajemství, něčeho neprozkoumaného, o čem se za socialismu nemluvilo. Jedna učitelka nám dokonce na základní škole vykládala, že Němci přišli do Čech až za války.

V Grandhotelu máte postavu sudetského Němce Reinharda Franze, který v piksle od kávy vozí do Liberce popel mrtvých kamarádů a rozprašuje ho v místech jejich rodiště. Není to poněkud ujetý motiv?
Jasně, je to trochu ujetý. Ale zároveň snad i pochopitelný. Chtěl jsem tam mít působivý symbol, poselství, že člověk se má na konci života vrátit tam, odkud přišel. Někdo tu postavu přijme, jiný se nad ní pozastaví. Ale každopádně, aspoň chvíli vnímá ten lidský osud Franzovýma očima.

Nekarikujete ale takovou pitoreskností vážné dějinné téma?
Myslím, že ne. Tahle postava vyrostla z autentických zážitků, když jsem dělal počátkem devadesátých let portýra v libereckém hotelu Zlatý lev. Ten hotel profitoval ze Sudeťáků, kteří se po revoluci houfně vraceli do rodného města, hledali své domy, které byly často už zbořené nebo rozpadlé. A večer se vraceli, seděli zlomený v recepci a vyprávěli mi. To byly strašně silný momenty. Jeden Sudeťák dokonce v tom hotelu zemřel. Spolucestující ze zájezdu ho posadili do autobusu, jako že spí, a převezli přes hranice, aby se vyhnuli složitým úředním procedurám...

Počkejte, věřím vám všechno, ale tohle už nespolknu.
Ale to se fakt stalo. Já u toho sice nebyl, ale vyprávěl mi to recepční.

Lze se ale vůbec otevřeně vyrovnat s vyhnáním sudetských Němců, aby nás to osudově netraumatizovalo?
Asi jedině tím, že budeme vyprávět jejich příběhy, osudy, bez nějakého sebemrskačství, nebo naopak bagatelizování. Jinak se to bude stále vracet. Pořád to budou mít nějací politici v kapse, aby začali vzbuzovat ve vhodný okamžik vášně. Že to nevytáhli u minulých voleb, je malý zázrak. V Berlíně byl se mnou loni na stipendiu jeden izraelský spisovatel, bylo mu už přes šedesát, bojoval v šestidenní válce. A ten mi říkal: "Vy si tady ve střední Evropě vůbec neuvědomujete, v jaký šťastný minutě žijete. Ale ono se to změní. Koukám teď, co vyvádějí ta dvojčata v Polsku, a říkám si, ono se to změní i okolo." A já si říkal, co když má pravdu, člověk nikdy neví.

Své příběhy popularizujete za pomoci scénických čtení, při nichž vystupujete s punkovou kapelou U-Bahn, za řvoucích kytar. Někteří v tom vidí komediantství nehodné spisovatele. Nemají pravdu?
Ale to jsou takové nesmyslné povýšenecké představy, že literatura je něco vznešeného, něco víc než hudba nebo film. S tím bojovali v devadesátých letech v Německu, pak se vyrojily literární kabarety, v nichž spisovatelé oslovili spoustu mladých lidí a vrátili literaturu zpátky na zem. Když jsem vydal Nebe pod Berlínem u německého nakladatele, tak mi automaticky naplánovali turné. Křižoval jsem po Německu, četl, hrál, vyřvával do mikrofonu na nástupištích metra nebo i v bunkru z dob třetí říše a vždycky to mělo úžasnou atmosféru. Literatura není mrtvá věc. A jestli chceme, aby dvacetiletý holky víc četly, kupovaly knížky a nesjížděly jen internet, musíme za nimi vyrazit do ulic.

Z vašich knih je cítit uhranutí vlaky, kolejemi, jízdními řády. V rozhovorech vyprávíte, jak vám v dětství předepsali brýle a zhroutil se vám sen, že budete strojvedoucím. Není to už součást vaší taktiky, jak novinám nabídnout dojemný příběh?
Ale já vyprávím jen, co bylo! Chtěl jsem být strojvedoucí, nevyšlo to a teď jsem strašně rád, protože můžu psát knížky. Ale železnice zůstává mojí obsesí. V komiksu o Nebelovi je všechno zahaleno záhadami, postavami smýkají kotrmelce dějin. A jediné, co to drží pohromadě, je železnice. Protože koleje, nádraží, ajznboňáci vypadají v jakékoliv době podobně, ať jste v Čechách, Polsku nebo Německu. I dneska, kdyby nastoupil bavorský nádražák jako přednosta stanice u nás, z fleku může začít pracovat, protože celý systém a jízdní řády fungují stejně.

Ale možná pro čtenáře, které v dětství vláčky úplně minuly, mohou být vaše literární výlety na koleje už docela nuda.
Však už se také od kolejí odpoutávám. V novém příběhu, který teď píšu, se ještě objeví postava, jež jezdí po Praze tramvajovou linkou 22, ale pak už fakt konec s kolejemi.

Takže nehrozí nebezpečí, že vás jednou najdou na malém nádraží, jak tam dva dny sedíte, neodpovídáte na dotazy...
...a šoupnou mne do blázince? To ne. Protože si jednou koupím nějaké malé vesnické nádraží a tam si budu moct mlčet, jak dlouho budu chtít.

Jaroslav Rudiš (*1972)
Narodil se v Turnově. V roce 1998 promoval na pedagogické fakultě v Liberci, obor němčina a dějepis. V letech 2001 až 2002 absolvoval stipendijní pobyt na Svobodné univerzitě v Berlíně, na jehož základě vydal s Tomášem Dimterem čítanku mladých německých autorů.
Pracoval jako učitel, DJ, pekař, reklamní agent českého piva v Německu, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a novinář. V roce 2002 debutoval knihou Nebe pod Berlínem, za niž obdržel Cenu Jiřího Ortena. V letech 2003 až 2005 vytvořil s Jaromírem Švejdíkem komiksovou románovou trilogii Alois Nebel (Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté hory) o česko-německém výpravčím vlaků. Pro režiséra Davida Ondříčka napsal scénář k filmu Grandhotel (2005). Loni vydal stejnojmenný román, za který je nominován na cenu Magnesia Litera. Nyní píše další román s názvem Potichu.
S Petrem Pýchou napsal divadelní hry Léto v Laponsku (2006) a Strange Love (2007). Příležitostně vystupuje s punkovou skupinou U-Bahn. S básníkem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa literární kabaret EKG.



↑ nahoru