Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením webu vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Rozumím
vyhledavani
kontakty
 

Ostruhová 58, 276 01 Mělník (GPS 50°21'11"N, 14°28'26.3"E)

mail@zelvi-doupe.cz
MOB: 774 058 382 (telefon v pracovní době, jinak pouze sms)

otevírací doba v obchodě i v kavárně

pondělí až sobota 10 - 18
neděle ZAVŘENO
(prázdniny, svátky a ostatní zavíračky upřesňujeme v Aktualitách)

Ve všední den tu většinou býváme už od osmi, po dohodě tu umíme být i jindy, než je uvedeno...
Vše podle hesla: kniha a káva na vás mají vždycky čas.

EET | Kontakty | | Logotypy | Přátelé Želvy, o. s.

Literární kavárnička: Václav Hrabě

Datum: 05.11.2007, autor: Ivan Nekuda

Text, který je (spolu s vhodně vybranými básněmi a hudebními předěly) základem literárního pořadu o tomto básníkovi...

Dobrý večer, vítejte na čtvrté literární kavárničce, tentokrát věnované Václavu Hraběti.
Jaký je rozdíl mezi básníkem a veršotepcem? V tom, kolik slov zná nebo kolik básní napíše? Nebo jen v té náhodě, že umí napsat takové básně, jaké teď zrovna chtějí lidé číst? Skutečná poezie přežije svého tvůrce a žije svým vlastním životem. To je i případ Václava Hraběte.
Václav Hrabě je ale z řady hledisek problematický. Na jedné straně uznávaná ikona, bez níž by například Mišík nebyl Mišíkem. A na druhou stranu dokonalý prototyp antihvězdy. Obyčejný kluk, který žil všední život, jaký prožily a prožívají tisíce jiných. Po nich zůstanou vzpomínky blízkých. Po Václavu Hraběti nám tady navíc zůstala skutečná poezie.
Václav Hrabě se narodil za války, 13. června 1940, v Příbrami jako druhé dítě Jana a Magdaleny Hrabětových. Dětství prožil v Lochovicích na Berounsku. Střední jedenáctiletou školu absolvuje v Hořovicích. Maturuje zde v roce 1957. Hodně čte, chodí do lidušky na housle, klarinet a saxofon. S kamarády v Lochovicích hraje ve studentském tanečním orchestru. S jedním ze svých přátel zakládá dixielandovou kapelu. Po maturitě skládá přijímačky na vysokou školu pedagogickou a odchází do Prahy. Má se zde stát učitelem s aprobací na český jazyk a dějepis.
V Praze nejen studuje, ale dál se věnuje své velké lásce, jazzu. Hraje na klarinet a saxofon, pravidelně vystupuje se skupinou Dixie 42. Účastní se i řady jam-sesionů v různých klubech - Redutě, Olympiku, Pygmalionu, Klubu stavařů, hostinci U Linkeho na Betlémském náměstí...
V zimě roku 1960 se seznamuje se svou budoucí ženou Olgou. V roce 1961 bydlí v podkrovní místnosti na Malostranském náměstí, a vznikají první skutečné básně, například Infekce.
V tomto roce rovněž ukončí studia na vysoké škole pedagogické, aniž složí státní závěrečné zkoušky.
Tady udělám malou historickou odbočku pro ty, kteří to už nezažili, případně pro ty, kteří si to už nepamatují. V té době byla povinná dvouletá vojenská porezenční služby, a to od 18 let. Vysokoškoláci měli vyjímku, chodili na vojnu po až po ukončené vysoké škole, a pouze na jeden rok. Ovšem pokud jste školu řádně nedokončili, tak jste měli smůlu, a v nejbližším možném termínu jste napochodovali do zeleného na celé dva roky. Takže na konci roku 1961 oblékl Václav Hrabě uniformu a šel se učit bránit vlast. Na rozdíl od mnoha jiných to ale pro něj nebyl ztracený čas: je to totiž doba, kdy jako o překot píše, a poprvé své básně publikuje, byť ve vojenských časopisech.
V únoru roku 1962 se žení, a v srpnu se mu narodí syn Jan. Píše svou jedinou divadelní hru, Královna Margot. Bohužel ji na žádných divadelních prknech neuvidíte, rukopis svěřil režisérovi, a ten ho jednoduše ztratil... Podzim tráví ve vojenské nemocnici, a setrvá tu až do konce roku. Jeho povídka Horečka je datovaná dva dny před Štědrým dnem. V následujícím roce otiskne ve vojenských periodicích tři další básně. Co je ale mnohem důležitější, v červnu tohoto roku konenčně složí státní závěrečné zkoušky na Vysoké škole pedagogické, a v srpnu odchází domů.
Po návratu z vojny si najde nový byt v Jánské ulici v Praze, a rozhoduje se věnovat plně literatuře. Přestává dělat muziku, i když jazz nadále pozorně sleduje. Připravuje k vydání svou první básnickou sbírku, Blues pro bláznivou holku. Jejího vydání se ale do konce svého života nedočká. Doufá, že bude učit v Praze, a odmítá proto umístěnku do Kraslic. Důsledkem je časté střídání zaměstnání. V září 1963 je například pomocným dělníkem, v říjnu až listopadu je u Staveb silnic a železnic, od listopadu do ledna 1964 je knihovníkem Městské knihovny v Praze... V březnu tohoto roku končí jeho manželství po dvou letech rozvodem.
V květnu až červnu tohoto roku pracuje jako vychovatel učňovské mládeže. V létě projede autostopem celou republiku. Tím ho pověřila redakce časopisu TVÁŘ, napíše pro ně reportáž z mezinárodního budovatelského tábora v Napajedlech a o svém putování autostopem.
Od srpna do října pracuje ve Viole. Není to jeho první spolupráce s tímto divadlem poezie, objevoval se tu už dříve jako osvětlovač, člen umělecké rady i jako účinkující. V říjnu získává konečně místo v oboru, který vystudoval: stává se zastupujícím učitelem na Praze 5. V prosinci píše pro TVÁŘ reportáž z 1. mezinárodního jazzového festivalu v Praze. V únoru roku 1965 se setkává s ikonou beatniků, Allenem Ginsberghem. Je spoluautorem rozhovoru s ním a reportáže z jeho vystoupení ve Viole pro literární revui Divoké víno.
Nadějně rozjetý vlak jeho života však nečekaně zastavuje: 5. března 1965 se kolem třetí ráno vrací Václav Hrabě domů. Je zvyklý si přitápět plynovým sporákem. Plamen jednoho hořáku ale hasne, a Václav Hrabě v necelých dvaceti pěti letech umírá na otravu kysličníkem uhelnatým.
Tady by mohl příběh končit. Zůstalo by pár básní a reportáží rozesetých po časopisech v archivech. Po jeho smrti byly sice jeho verše publikovány v Mladém víně, a sporadicky i v dalších časopisech. Co ale bylo rozhodující, jeho básně se staly podkladem pro poetické pásmo Stop-time litvínovského Docela malého divadla, kde ho recitoval Miroslav Kovářík.
Můžeme si o recitátorovi Mirkovi Kovaříkovi myslet cokoliv, můžeme mu vyčítat patetičnost ... Ale je to hlavně jeho zásluha, jeho umanutost básněmi neznámého básníka a jeho paličatost, jeho neúnavnost, se kterou objížděl s Hrabětovou poezií celou republiku, že Václav Hrabě nezapadl. Kovářík byl i u zrodu bibliofolského vydání Hrabětových básní z roku 1967, nazvaného Stop-time. U miniaturní sbírky, kterou si lidé pro její nesehnatelnost opisovali. Až se jednoho krásného dne dostal jeden takový opis až k Vladimíru Mišíkovi. Ten básně Václava Hraběte přenesl z prostředí literárních kaváren a divadélek mezi bigbíťáky rock'n'rollových hospod a koncertních sálů.
Na začátku jsem jsem se ptal, jaký je rozdíl mezi básníkem a veršotepcem. Václav Hrabě je skutečný básník. O tom není pochyb. Ale v čem je jeho síla? A proč oslovuje další a další generace? Když jsem si četl znovu jeho básně, velice často jsem si říkal: tohle jsem si myslel... Takhle jsem to chtěl někdy říci a nevěděl jsem jak... V tom je Václav Hrabě jedinečný: že si nehraje na básníka. Že odhodil veškerou poetickou veteš a mluvil a psal tak, jak žil a cítil. Bez patosu, bez předstírání, jednoduše. Že se možná nesnažil ani být básníkem. Jen naprosto upřímně zachycoval své pocity. Obyčejný kluk, který žil naprosto všední život jako tisíce jiných, kteří chodí a žijí okolo vás.
Je tu prosím nějaký nový Václav Hrabě?



↑ nahoru